neděle 21. února 2016

Jak se z A. a M. stalo A+M - 1. část

Chodili jsme kolem sebe dlouho. Po 3 roky každej tejden na brigádě. Jestli si všímal on mě, to nevím. Já jsem si jeho nevšímala. Jako věděla jsem, že tam se mnou pracuje a vždycky jsme spolu prohodili i pár slov, ale to bylo tak všechno. M. byl prostě normální kluk. A já přece nejsem holka pro normálního kluka. Hledala jsem krásnýho, chytrýho, svalnatýho gentlemana, který vždycky přesně ví, co si myslím a podle toho se chová. Naivní naivka jsem byla a blbka k tomu.

Takže po celé ty 3 roky jsem M. přehlížela a mezitím si žila své nikamnevedoucí vztahy. Všichni byli krásní. Všichni byli svalnatí. Úplně hloupí taky nebyli. Zásady slušného chování znali. Do hlavy mi sice neviděli, ale brzo mi došlo, že do hlavy mi neuvidí nikdo. Vlastně byli skoro značka ideál.

Avšak pořád to nebylo ono. Nevěděla jsem proč. Nebylo to špatný, ale že bych s někým z nich měla zůstat do konce života, to jsem si fakt nedovedla představit. Ale byla jsem dost mladá, říkala jsem si, že jednou to přijde. Jenže s nikým z nich to nepřicházelo. Naopak přišly „nepřekonatelné rozdíly“ a všechny tyhle vztahy vždycky pomalu dospěly k nevyhnutelnému konci.

Když mi bylo 20, znamenalo to pro mě velký mezník. Z „náct“ bylo „cet“, k tomu nástup na vejšku a začala jsem i hledat novou brigádu. M. to měl stejně, takže netrvalo dlouho a naše cesty se rozešly. Ještě předtím jsem si M. ale poprvé konečně pořádně všimla…



Bylo to na teambuildingu. Bar, alkohol, raut, taneční parket. Se sklenkou bílého vína v ruce jsem ulovila místo vedle M. Já jsem ukecaná pořád a jemu jazyk rozvázal alkohol, takže jsme si toho řekli víc, než za ty celé 3 roky předtím. Tančili jsme, smáli se, pili…a jiskření bylo cítit přes celý bar. Při tanci jsme se k sobě tulili o něco víc, než se na kamarády a kolegy sluší. Šeptal mi do ucha krásná slůvka a já se jim jen smála a říkala mu, že je opilý. V břiše mi poletovali motýlci a po celém těle mě hřál pocit zvláštní radosti. Zpětně tuhle noc označuju za takový náš velký třesk. Z ničeho se stalo něco, co zásadně ovlivnilo naše životy, i když jsme to neplánovali a i když jsme si to v tu chvíli neuvědomovali.

Chovali jsme se ale počestně a rozloučili se jednou rychlou pusou. Takovou tou „rybí“, při které rty pevně semknete k sobě a druhého jen rychle políbíte. Takovou tou kamarádskou. Tahle pusa ukončila celý večer i jakékoli naše projevy citů k sobě. Druhý den jsme zase kolem sebe v práci chodili jakoby nic.

Trvalo to jen několik málo měsíců, než brigádu ukončil M., chvíli po něm i já. Tím jsme se přestali i pravidelně vídat. Telefonní čísla jsme na sebe měli, ale nijak jsme je nevyužívali. Napsali jsme si na Vánoce a tím to haslo. Myslela jsem na to, jak se má, to ne že ne. Ale psát jsem mu nechtěla. On je chlap, on se má ozvat první, číslo má. No, jak říkám – naivní naivka a blbka k tomu jsem byla.

Přešly Vánoce, po nich první zkouškové na vejšce. Přešel Valentýn, na horách pomalu začal mizet sníh (v Praze snad ani žádnej nebyl) a blížily se Velikonoce. A v jedno takové ráno jsem spěchala do práce. Nestíhala jsem, byla jsem naštvaná. Padla jsem na sedačku v metru a začetla se do knížky. Metro přejelo pár zastávek. Ani nevím proč, najednou jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po ostatních cestujících. A stál tam on. Na opačném konci vagónu, zíval a vypadal, že usne vestoje a polštářem mu bude tyč na držení. Znovu jsem ucítila motýlky v břiše a pocit zvláštní radosti. Už jsem se chystala vstát a jít ho pozdravit, když v tom metro zastavilo v zastávce, dovnitř se nahrnuli lidé a zatarasili mi cestu. Po zbytek cesty jsem ho už nezahlédla. Když jsem ale přišla do práce, pořád mi to vrtalo hlavou. I přes svoje přesvědčení, že chlap se má ozvat první, jsem mu napsala…


3 komentáře: