Chodili jsme kolem sebe dlouho.
Po 3 roky každej tejden na brigádě. Jestli si všímal on mě, to nevím. Já jsem
si jeho nevšímala. Jako věděla jsem, že tam se mnou pracuje a vždycky jsme
spolu prohodili i pár slov, ale to bylo tak všechno. M. byl prostě normální
kluk. A já přece nejsem holka pro normálního kluka. Hledala jsem krásnýho,
chytrýho, svalnatýho gentlemana, který vždycky přesně ví, co si myslím a podle
toho se chová. Naivní naivka jsem byla a blbka k tomu.
Takže po celé ty 3 roky jsem M.
přehlížela a mezitím si žila své nikamnevedoucí vztahy. Všichni byli krásní.
Všichni byli svalnatí. Úplně hloupí taky nebyli. Zásady slušného chování znali.
Do hlavy mi sice neviděli, ale brzo mi došlo, že do hlavy mi neuvidí nikdo. Vlastně
byli skoro značka ideál.
Avšak pořád to nebylo ono.
Nevěděla jsem proč. Nebylo to špatný, ale že bych s někým z nich měla
zůstat do konce života, to jsem si fakt nedovedla představit. Ale byla jsem
dost mladá, říkala jsem si, že jednou to přijde. Jenže s nikým z nich
to nepřicházelo. Naopak přišly „nepřekonatelné rozdíly“ a všechny tyhle vztahy
vždycky pomalu dospěly k nevyhnutelnému konci.
Když mi bylo 20, znamenalo to pro
mě velký mezník. Z „náct“ bylo „cet“, k tomu nástup na vejšku a začala
jsem i hledat novou brigádu. M. to měl stejně, takže netrvalo dlouho a naše
cesty se rozešly. Ještě předtím jsem si M. ale poprvé konečně pořádně všimla…
