Jsem víla a basta!

Hrdinky mých dětských snů nejsou princezny, ale víly. Éterická stvoření s dlouhými vlasy, šaty lehkými jako vánek, ladnými pohyby a roztomilým pohledem. Umí kouzlit, kamarádí se s vodníky a lesními skřítky a jsou pěkně vyčůrané. Taková šedá eminence pohádek, dalo by se říct. Klasický scénář - hloupý Honza dostane od zlé čarodějnice nesplnitelný úkol, ale potká vílu a ta mu poradí lest nebo malým kouzlem dopomůže k tomu, aby hloupý Honza babici přechytračil. Jo, fandila jsem jim. A když se ještě ona víla trápila nesplnitelnou láskou k člověku – ať už dávnou nebo zrovna aktuální – to mi i slza ukápla.

Když jsme s M. začali plánovat svatbu, měla jsem o sobě jako o nevěstě jasnou představu – chci být víla. Žádné korzetové šaty s širokou sukní a svatba na zámku. Hezky ať je vše nenucené, přírodní, v tlumených barvách a hlavně se spoustou květin. Podle tohoto konceptu jsem ladila i svojí představu svatebních šatů. Splývavé, lehké, vzdušné. A já v nich budu vypadat étericky, mé pohyby budou ladné a můj výraz bude roztomilý. Muži svého života slíbím nekončící lásku a ničí oko nezůstane suché!

Představa by tedy byla, takže jsem se pustila do realizace. Že si budu muset nechat svatební šaty šít, to mi bylo jasné už od dob vybírání šatů na maturitní ples. Nic se mi nelíbilo. Ne na 100%. Tu špatná mašle, tu špatný tvar výstřihu, tu špatná aplikace. A já nebyla ochotná ani o píď ustoupit. Nezbylo mi nic jiného, než se chopit tužky a ty své vysněné si jednoduše nakreslit. V současné chvíli můžu říct, že návrhů jsem stvořila tak 20 a z toho aspoň o 15-ti reálně uvažovala. Vždycky tak na měsíc, kdy jsem M. zarytě tvrdila, že tohle už je opravdu poslední a ten definitivně správný návrh. M. jen pokyvoval hlavou a smál se. A pak po nějakém čase přišel den, kdy jsem nenápadně začala kroužit kolem papíru, až jsem čapla tužku a kreslila další „opravdu poslední a definitivně správný“ návrh…

Půl roku před svatbou jsem už konečně návrh šatů doladila k mé úplné spokojenosti (samozřejmě jsem se oklikou vrátila k úplně prvnímu nápadu) a začalo se tvořit, což spočívalo v tom, že mi švadlena vzala míry. V tu chvíli přišlo zjištění, kterého jsem si dlouho nevšímala a zarytě se tvářila, že neexistuje - jestli s těmahle mírama na sebe obléknu šaty jako pro vílu, rozhodně jako víla vypadat nebudu. Spíš jako cucavej bonbon ve svatebním obalu. Ladné pohyby zastoupí natřásání špeku a ani roztomilý výraz to nezachrání. Sbohem, éteričnosti…

Jak chtěla maminka léčit (zabít) tatínka - 1. část

Moje maminka je lékařka. Velice šikovná, chytrá a vnímavá. Své pacienty léčí svědomitě a tak, aby se nic nepodcenilo. A proto vůbec nechápu, kde se to v ní vzalo. Ta myšlenka, že jsme s bratrem simulanti a hypochondři. Chtěli jsme se jako malí ulít ze školy? Neexistovalo. Všechno odhalila. Nechtěli jsme se ulít, ale byli jsme opravdu nemocní? To už jsme skoro museli mít smrt v očích, aby nám dovolila zůstat doma. Když už jsme dosáhli tohoto malého vítězství, pečlivě nás pozorovala a jakmile ucítila mírné zlepšení, už jsme zas ráno nahodili aktovku na záda. Nutno uznat, že díky této spartánské výchově s bratrem leccos vydržíme a nepadneme na lože hned s prvním náznakem rýmy.

Bohužel pro taťku, i on u mamky spadá do kategorie simulantů a hypochondrů. Stejně jako u mě a bráchy, ani u něj to ale není oprávněně. Jednou ho však skolila choroba natolik, že ulehl a i přes mamčiny protesty si vzal nemocenskou. Mamka tedy taťkovi naordinovala paralen a čaj s citronem a čekala okamžité zlepšení. 

       

Jak se z A. a M. stalo A+M - 1. část

Chodili jsme kolem sebe dlouho. Po 3 roky každej tejden na brigádě. Jestli si všímal on mě, to nevím. Já jsem si jeho nevšímala. Jako věděla jsem, že tam se mnou pracuje a vždycky jsme spolu prohodili i pár slov, ale to bylo tak všechno. M. byl prostě normální kluk. A já přece nejsem holka pro normálního kluka. Hledala jsem krásnýho, chytrýho, svalnatýho gentlemana, který vždycky přesně ví, co si myslím a podle toho se chová. Naivní naivka jsem byla a blbka k tomu.

Takže po celé ty 3 roky jsem M. přehlížela a mezitím si žila své nikamnevedoucí vztahy. Všichni byli krásní. Všichni byli svalnatí. Úplně hloupí taky nebyli. Zásady slušného chování znali. Do hlavy mi sice neviděli, ale brzo mi došlo, že do hlavy mi neuvidí nikdo. Vlastně byli skoro značka ideál.

Avšak pořád to nebylo ono. Nevěděla jsem proč. Nebylo to špatný, ale že bych s někým z nich měla zůstat do konce života, to jsem si fakt nedovedla představit. Ale byla jsem dost mladá, říkala jsem si, že jednou to přijde. Jenže s nikým z nich to nepřicházelo. Naopak přišly „nepřekonatelné rozdíly“ a všechny tyhle vztahy vždycky pomalu dospěly k nevyhnutelnému konci.

Když mi bylo 20, znamenalo to pro mě velký mezník. Z „náct“ bylo „cet“, k tomu nástup na vejšku a začala jsem i hledat novou brigádu. M. to měl stejně, takže netrvalo dlouho a naše cesty se rozešly. Ještě předtím jsem si M. ale poprvé konečně pořádně všimla…