Jak chtěla maminka léčit (zabít) tatínka - 1. část

Moje maminka je lékařka. Velice šikovná, chytrá a vnímavá. Své pacienty léčí svědomitě a tak, aby se nic nepodcenilo. A proto vůbec nechápu, kde se to v ní vzalo. Ta myšlenka, že jsme s bratrem simulanti a hypochondři. Chtěli jsme se jako malí ulít ze školy? Neexistovalo. Všechno odhalila. Nechtěli jsme se ulít, ale byli jsme opravdu nemocní? To už jsme skoro museli mít smrt v očích, aby nám dovolila zůstat doma. Když už jsme dosáhli tohoto malého vítězství, pečlivě nás pozorovala a jakmile ucítila mírné zlepšení, už jsme zas ráno nahodili aktovku na záda. Nutno uznat, že díky této spartánské výchově s bratrem leccos vydržíme a nepadneme na lože hned s prvním náznakem rýmy.

Bohužel pro taťku, i on u mamky spadá do kategorie simulantů a hypochondrů. Stejně jako u mě a bráchy, ani u něj to ale není oprávněně. Jednou ho však skolila choroba natolik, že ulehl a i přes mamčiny protesty si vzal nemocenskou. Mamka tedy taťkovi naordinovala paralen a čaj s citronem a čekala okamžité zlepšení. 

       

Jak se z A. a M. stalo A+M - 1. část

Chodili jsme kolem sebe dlouho. Po 3 roky každej tejden na brigádě. Jestli si všímal on mě, to nevím. Já jsem si jeho nevšímala. Jako věděla jsem, že tam se mnou pracuje a vždycky jsme spolu prohodili i pár slov, ale to bylo tak všechno. M. byl prostě normální kluk. A já přece nejsem holka pro normálního kluka. Hledala jsem krásnýho, chytrýho, svalnatýho gentlemana, který vždycky přesně ví, co si myslím a podle toho se chová. Naivní naivka jsem byla a blbka k tomu.

Takže po celé ty 3 roky jsem M. přehlížela a mezitím si žila své nikamnevedoucí vztahy. Všichni byli krásní. Všichni byli svalnatí. Úplně hloupí taky nebyli. Zásady slušného chování znali. Do hlavy mi sice neviděli, ale brzo mi došlo, že do hlavy mi neuvidí nikdo. Vlastně byli skoro značka ideál.

Avšak pořád to nebylo ono. Nevěděla jsem proč. Nebylo to špatný, ale že bych s někým z nich měla zůstat do konce života, to jsem si fakt nedovedla představit. Ale byla jsem dost mladá, říkala jsem si, že jednou to přijde. Jenže s nikým z nich to nepřicházelo. Naopak přišly „nepřekonatelné rozdíly“ a všechny tyhle vztahy vždycky pomalu dospěly k nevyhnutelnému konci.

Když mi bylo 20, znamenalo to pro mě velký mezník. Z „náct“ bylo „cet“, k tomu nástup na vejšku a začala jsem i hledat novou brigádu. M. to měl stejně, takže netrvalo dlouho a naše cesty se rozešly. Ještě předtím jsem si M. ale poprvé konečně pořádně všimla…